Lítý hněv když lidí zlých
stíhal mne a dravá zášť,
vždy šer lesů staletých
tkal mi klidu zlatý plášť.
A když ňadra mořil vzdech
a když srdce mořil žal,
vždy jsem ztich’, když v jeho mech
hlavu svou jsem zahrabal.
A když bouřný mysli vír
zmítal duši tam i sem,
vždy mi do ní snesl mír
zpěvných ptáků hovorem.
Mračné líce skropil jas,
slunce spěchalo mi vstříc,
z lesa ven jsem vyšel zas
jak z pohádky králevic!