Ty’s vznešená, já toulek zpěvák chudý;
zda zapomněla’s vše, co bylo spíš?
Co chceš, to máš, já mám jen duše trudy,
zda výkřik svědomí kdy uslyšíš?
Vše dýmem jest, co zlatou bylo září
a nás kdys ovilo jak slunný jas, –
mým není nic, než vláha v bledé tváři,
jen perla tížící kraj sivých řas!
Dřív byl jsem úsměv tvůj a lesk tvých zraků
a peruť duše tvé a srdce tep
a blesk, jenž jasnil tmu tvých žití mraků,
a lev, jenž cti tvé k ochraně se vzep’.
Byl jsem ti vším, mnou zkvétalo tvé štěstí,
mnou šuměla tvá radost do nebes;
či nevíš už, jak z první lásky zvěstí
své krve purpur v písních jsem ti nes’?
Či nevíš už, jak rozkoší jsi výskla
a ke mně tulila se zas a zas,
když paže má tě vroucněj k srdci tiskla,
než roztoužený svlačec zlatý klas?
Či nevíš už, jak vznesl jsem tě v spěchu
v snů lásky nejtajnějších slunnou říš,
až zpil jsem duši svou tím vínem vzdechů,
jímž přetékala úst tvých žhoucí číš?
A duch můj vzplál; mě spálil žár tvých hledů,
v prach černý sesul se snů zlatých chrám;
z tvých klamů živ jsem jen a z tvého jedu,
leč lékem svému srdci písně mám.
Ty ve snu zpět mě nesou k štěstí ráji,
kde není lstivých hadů ani Ev,
kde místo tebe bílé růže ssají
mých ňader žhavě zpívající krev.