Lék

I přes nevlídnost plachých dnův i let, a různý žal, jenž v ňadra byl mi set, a zamlžených očí prchlý jas, rád léčiti se chodím na Parnas.

Tam, kastalský jak ústa zvlaží zdroj, juž oblétá mne písní družný roj, a usedne-li která srdci blíž, v síť veršů náhle lapena jest již.

I rozepnu jí křídla; rád bych chtěl, by jiný též jich rysy uviděl, leč jejich pyl, dřív žhavým leskem syt, jest utracen! Kde barvy jsou, kde svit?

Pak knížce pokládám ji v bílý klín, jak student lov svůj ve skříň přírodnin, a radost mám, byť skryt v ní byl i vzdech, jak má ji žáček na svých motýlech.

A těším se, ač vím, že Čas, zlý brach, vše rozdrolí a nezbude než prach, že pokladů vždy bude míň a míň, až rozpadne se naposled i skříň. –

I přes nevlídnost plachých dnův i let, a starou hruď, v níž počalo to tleť, a zamlžených očí prchlý jas, rád léčiti se chodím na Parnas.