Šuhajka jsem cestou střetla,
mladý je,
pěkný štíhlý, jako vzkvetlá
lilie;
zrak jako té anemonky
modrý květ,
ret jak růže, hlas jak zvonky –
„p“ všech pět!
Postál, zdravil; hlavu já jsem
sklopila,
jak by slunce zář mne jasem
skropila.
Zašel; teď ho mezi všemi
hledám zas;
kdo že byl? ach, povězte mi,
prosím vás!
Ten-li, jenž mi z boží vůle
usouzen,
přejdu světa obě půle
ven a ven;
přejdu světy, přejdu moře
zas a zas,
či Bůh pro pláč jen a hoře
stvořil nás?
Nestvořil nás pro pláč věru
milý Bůh;
ne pro rosu při večeru
květný luh,
ale rosu pro unylý
luhu květ; –
pro žal ňader ve zlé chvíli
vroucí ret. –