Z jara kolem kláštera hlučná svatba jela, hudba hrála veselou, až se okna chvěla.
Hudba hrála veselou, výskali si hosti, v klášteře se modlily panny s horoucností.
Modlily se, zpívaly... Což po světském zjevu? – Jen ta sličná klíčnice zapomněla zpěvu.
Ulekla se, zachvěla, zarděla se v tváři: mladé srdce šiří se, temné oko září.
V klášteře je roků pět; dlouho to, leč přece touží srdce letmo ven jako skřivan z klece.
V klášteře je roků pět vzorem zbožné děvy – z kláštera ji v jara čas vábí ptačí zpěvy.
Z kláštera ji v jara čas vábí výskot chasy, nezpomáhá modlitba ani vlhké řasy.
Mladá, sličná klíčnice modlí se a smutí, k Matce Boží před oltář divný stesk ji nutí.
Pláče, vzdychá, naříká, bojem hruď se zvedá: „Klášter, Matko přesvatá, duši míru nedá!
Prchnu! Na svět omladlý sladké vábí chtíče, za mne dveří opatruj, za mne vezmi klíče!“
Skládá klíče, skládá šat... a juž vrátky hradby prchá panna soumrakem za veselím svatby.
Kolem všude mládne svět; ach, co milých zvěstí, ach, co touhy blažené, rozkoše a štěstí!
Ach, co vnad a radosti, lásky rudých květů, ach, co sladkých polibkův v krásném božím letu!
Ach, co různých radostí v takých letech pěti! Na svém klíně uprchlá dvé má něžných dětí.
Ale po všem veta zas v desíti je letech: v moře vlnách leží muž, děti v rovu květech.
Z jásotu zbyl stesk a pláč; hrozné, smutné chvíle!... Bloudí žena křížem kříž bez konce a cíle.
Bloudí v známých končinách; ach, za krátká léta žila štěstí, žila žal za polovic světa.
Hledá blaha, klidu zas – slza stkví se v oku – jakého dal útěchou klášter v prvním roku.
Ve známý ji nese kraj ňader věčná hádka... tichý klášter našla zas, v hradbě volná vrátka.
Pláče, vzdychá – nádvořím v malý chrámek kráčí, k Matce Boží na oltář oči zvedá v pláči.
Čelo její plno brázd, vetchý vlas kol skrání, z hloubi volá siný ret: „Matko, smilování!
Hřešila jsem, zbloudila, roditelko Krista, kajícně jdu přetrpět trest svůj v stará místa.
Nechť mě zazdí, vytrpím! Ve zlém ňader vznětu nenašla jsem štěstí přec v šírošírém světu.
Nechť mne zazdí!“ – „Stiš se již,“ Matka Boží šepce, „na svém srdci jako dřív ustelu ti hebce.
Zbloudila jsi, kajícná, vejdi k sester řadě, nevíť nikdo posavad o tvé tajné zradě.
Za tebe jsem konala všecko po ta léta, která Bůh ti vyměřil ku poznání světa.
I té branky u hradeb pro tebe jsem střehla, s kůru písně zpívala i v tvé lůžko lehla.
Vezmi šat i klíče zpět, rouškou zaviň kštice.“ Šla; a svatou u sester sluje kajícnice.
Cookies on Poetry Cove