Co zbylo z květů, Jeseň plení,
chlad líbá zemi zvadlým rtem,
pták prchá, kraj je zabrán v snění
a mlhou oddychuje zem.
Mne jímá žal, má duše kvílí,
že vše, co vzchází, musí mřít,
a zděšen volám: „Ustaň chvíli!“
a Jeseň šepce: „Tak chci mít!“
Chceš zkvétající jaro v hrudi,
když všechen svět jal v náruč mráz?
Čas uspává, čas k žití budí,
a v spánku na vždy – bude snáz!...