Víš, jak se mi naše láska,
naše divná láska býti zdála,
pokud v našich srdcí středu
jako růže zasazená stála?
Jako noc, v níž časem zableskne se,
orel jak, jenž v křídle ránu nese,
velebné jak moře, které bouři skrývá,
jako proud, jenž tajně kyprou zem podrývá,
a já cítě bolest, jež mne v náruč pojmout chtěla,
mužně jsem se vyrval, nechť i duše má se chvěla.
Proč bych živil ten svůj smutek
vlastní krví, sílou svěží,
která z nitra srdce mého
marně žhavým proudem běží;
kdo nemožné co přeje si a žádá,
ten vlastní rozum k nohoum si pokládá,
aby patou hlupce vlastní cit zašlapal,
ten se marně blahobytu svého chápal;
kdo však po kalichu žití mocnou rukou sáhnul,
ten byl v činu pevným – ten žil, ten po žití práhnul.