Hynu, dej mi číši vína,
z Tokajského rád bych pil,
churavím, má krev je líná,
rád bych se zas uzdravil.
Nuž, zde pohár vrchovatý,
napij se a vesel buď!...
hle, jak jiskří zdroj ten zlatý,
ve lva změní chorou hruď!
Piji na tvé zdraví, malá,
nejmilejší děvče z všech,
abys mi se usmívala
jako růže na ňadrech.
Z Tokaje však víno není,
jež mi poctou přinášíš,
ač se jeho září mění
v křišťálovou ze skla číš.
Tokajské to není zhola,
ač to přece vzácný zdroj;
myslím, že v něm ukryt z pola
polibků tvých zlatý roj.
Ale duše žár v něm není,
třeba zlatý lesk mě sveď,
proti tvému políbení
trpkne sám tokajský med.
Proto mně jím není líku,
nemáť pravý ohně žeh,
tvých-li se však dotknu rtíků,
hned mám srdce v plamenech.
Tknuli se jich jenom maně,
potácím se tam i sem,
stal jsem se jím svrchovaně
labužnickým pijanem.
Duch můj bouří, líce blednou;
chceš-li mne zas hodným mít,
na svém srdci nech mě jednou
prospat se a odpočít.