Jak obláček, jenž jara pozdrav nese, na blankytových ňadrech nebe svítí, i ty, když na modravém pluješ plese, mně poslem pohody se jevíš býti;
jak krásná jsi, jak půvabná, ač němá, jak klidná, straníc svárů se a bojů! Snad také tvoje nitro skvrny nemá, ty dcero pramenů a zdrojů!
Jak z úběle jsi, zjeve bohorodý, jak z blesku Jovišova jsou tvé hledy; rci, nespadla jsi do náruči vody snad vínem lásky spita z klínu Ledy?
Snad v nebi, které s jezerem se snoubí, zříš posud bohyni tu usměvavou a vzpomínkou se chvěješ v srdce hloubi, a blaha sen ti táhne hlavou?
Hle, ladnou peruť nazvedáš jak k letu a sličnou hlavu nyvě kloníš k hrudi, kde z vůně v ňadrech utajených květů tvá dumná píseň k životu se budí;
což břehů dbáš, co lesů, niv a luhů, kam pestrý pták a zlatá včela pílí! tvůj přítel v jezera dlí modrém kruhu, hvězd obraz: leknín bílý.
Tak nebe nad sebou máš nedozírné a nebe v hloubce vod i v srdce vznětí; co tobě dílny ruch, co křiky vírné všech mimojdoucích třeštilův i dětí?
a nechať mrak ti náhle peruť skalí, ty s hlavou na prsou, zříš bez úžasu, jak zlatý proud, jenž ňadry se ti valí, pln hudby jest a jasu.
A jaký pohled vábný to a krásný, když na pel tvého kmentového peří lesk padá hvězd jak výše pozdrav jasný a na východě červánkem se šeří,
jenž křídla tobě zlatí úbělová: tu myslím vždy při velebném tvém zjevu : Tak má být také duše básníkova, když vznáší se v říš zpěvu.
Cookies on Poetry Cove