Sad všecek ošuměl, pták v dálku prch’,
na lípě pod oknem mdlý lupen sprch’;
sníh z těžkých mraků dnem i nocí pade
a na větvičky ozdobně se klade;
na každé drobných opálů je vrch.
Tak chlubíš se mi, lípo! V jasný den
jak velmožka mi zíráš do oken;
leč bílý skvost ti náhle spadne s hlavy,
až slunce zor svůj čarně usměvavý
jak zlatou střelu vmetne v jara sen.
Pak střelou tou svých krás a skvostů všech
jest náhle se ti vzdát, a marný vzdech!
Viz, východ plane, teplé vánky vanou;
z tvých opálů se přes noc slzy stanou,
leč skvostný máj jest ukryt v slzách těch!