Už se jeseň blíží, její dech
zoufale se věsí na stromech,
chladný sever prohání se v mlází
a list za listem si v kopku hází.
V pláni valem řidne špačků dav,
brouček prchnul ze stébel a trav,
studánka, k níž olše hlavu níží,
jehlitou se přioděla stříží.
S věže pokřik kavek, s lesních stran
křehot šedých ozývá se vran,
a v plachetkách olověných zdálí
babky mlhy probíhají skály.
Brzo bude zemi v hněvu zlém
vlásti zima ledným křišťálem,
však mé staré hrudi neprostudí,
v síňce mé se mladé jaro budí.
Toť má Lila, již jsem k ňadru zdvih,
víc než ptáků zpěv mi její smích,
víc než klenba nebo sluncem sytá
stkví se krása v její líčku skrytá.
Nesype-liž slunce její zor
v moje staré ňadro – prorvu hor?
není-liž ta moje zlatá Lidka
z jarních květů štěstím svitá kytka?
Je to skutečnosť či pouhý sen?
nejsem celováním omámen?
vždyť ku vláze písní, k srdci díku
piju rosu z Liduščina rtíku.