Skrz mrazné květy na oknech
smál červánek se jitra mladý,
a jakmile jen na ně dech’,
hned v květech těch
skvost perel růžových se zjevil všady.
A den když dospěl na vrchol
a v perlách těch se slunně zračil,
hned všecko lesklo se to kol,
že květný stvol
těch skvostů množství sotva stačil.
Však v podvečer když hynul den
a dálný nebesklon se stmíval,
zřel na okně jsem udiven –
slz kapky jen,
jak nosívá je náhlý žalu příval.
Ty zvolna tuhly do sutek,
chlad na led proměnil je šedý,
ten tam byl jejich třpytný vděk
a já se lek’
Snad nejsou to mé písně naposledy?