Dítě, tvoje líčko vadne
jako vaše stará sláva,
z vínku tvého, boubelatá,
list po lístku opadává.
Proč to? nechci vyzvídat,
škoda, škoda nastokrát!
Vaše nebe povždy krásné,
celý rok v něm pučí růže,
pamatuj však, mráz že krutý
mžikem kvítko potřít může;
kdo mu život můž’ zas dát? –
škoda – škoda nastokrát!
A když zvadne takým chladem,
nestane se nikdy svěží;
drahoušku, v tvém srdci snad už
také zvadlá růže leží.
Mlčíš? – Já se nechci ptát,
škoda – škoda nastokrát!