Krutihlav.

Na ptačí koncert přišel z rána věhlasný kritik krutihlav, seď výše druhých, dělal pána a prohlížel si ptáků dav,

jenž v listnatého lesa strání pěl hymnus k slunce uvítání. Niv krásou unesen a luhů pěl z vroucí duše ptačí sbor,

druh každý šťasten z štěstí druhů zřel v sladké tuše na obzor, kde kníže světla v nebes splavu z vln zlatých vynořilo hlavu.

Jak kouzelné to byly zvuky, tu dumný stesk, tam čilý jas; ve snivé slavíkovy tluky svůj ťuhýk mísil temný hlas,

a v tóny lindušek a drozdů hlas žežulčin se snášel z hvozdu. Jen krutihlav sám bez únavy se vrtěl stále, aniž hles’,

hned zježil péra hadí hlavy, hned krčil se, hned pyšně vznes’, jak Bůh ví co by v hlavě snoval, a stále oči vyvaloval.

Když dopěli, slíť mezi ptáky a nadul se a v řeč se dal: „To že je zpěv? Ne, to jsou kváky a kviky světu pro skandál;

ten cvrliká si, onen křehce – to všecko líbit se mi nechce. Já v Africe byl, moji zlatí, a čarných pěvců slyšel sbor,

jich písní orli byli jati, vod hrdí králové i hor; tam sídlí miláčkové bohů, vám, hudlaři, jen smát se mohu.

Tam, Bilmanské kde stojí vrchy, a u Nigru a Čadských vod je nad vše vaše zpěvné sprchy mně zvučný výkřik více vhod;

váš zpěv – to mrzáček je v plenkách, radš kdybyste šli po housenkách! Jen v palmách pěvcové se rodí – ne v lipách zde a snětech vrb –

kde nebe v srdce žár jim hodí, vy máte jen, co dává krb; zpěv pravý zní jen na Atlasu, vy, knikalové, jděte k ďasu!“

Tu drozd, dřív klidně poslouchaje, děl chlubilovi: „Laskav buď a zjev, co z palmového kraje tvá pro nás vyzískala hruď;

co v tobě z rubínů těch hoří, jež Pánbůh ze slz v duších tvoří.“ A krutihlav vznes’ hrdě hlavu a naduv hrdlo jal se pět,

leč strnulému pěvcův davu v ráz před zrakem se temnil svět: „To že je zpěv? Toť psík kdes vrčí!“ A krutihlav se k sněti krčí.

Smích rozlehl se v lesním skrytu a znova zahovořil drozd: „Zpěv duši chce a vroucnost citu, jen hlavou kroutit není dost;

ty nemáš nic než hrdlo choré – jak litujem tě, bídný tvore! My stesk i žal, jímž srdce buší, a radost nesem nebi vstříc,

když sněním zkřišťalují v duši a září z dětských zřítelnic; jdi, jdi a všemu světu věsti, co naše blaho je a štěstí.

Spěš, kaj se z úšklebků a hříchů, jeť veliká jich věru směs, jdi, nech si pozemskou svou pýchu, nám dost, když vzletnem do nebes;

nuž k slunci, k světlu, sbore ptáků, a ty buď s Bohem, ubožáku!“