To přišly kruté časy
na naši drahou máti,
a ohnivými klasy
nám bída chce zas zráti.
Už děti její lehce
meč do srdce jí hříží,
a žádný vědět nechce,
co nejvíce ji tíží.
Už záštiplným květem
zas rozkolnictví zkvítá,
a padouch v srdci kletém
zas pro nás hanbu splítá. –
Však my se nepodáme,
my přežijeme vzdoru,
a lásku, kterou máme,
vetkáme do práporu.
A pod ten prápor zveme
všech stejnorodých přání,
my pod ním žíti chceme,
a skvít se do skonání.