Slíť havran s druhem s hory v dol
a sedli jedle na vrchol.
„Nuž, bratře, pověz, kde jsi byl,
co zkusil jsi, co vyslídil?“ – –
„Slyš! Podvečerní bouře vztrh
na smutný zanesl mě vrch.
A nežli ustal její ryk,
pad’ čekanu jsem na příčník.
I vidím – nepevně jsem stál –
že v kštici spár jsem zamotal.
Zřel ženu jsem, ta vinu zlou
zde odpykala popravou.
I počal do hlavy jsem klout,
bych nevlídných se zbavil pout.
V tom mumle hlava: „Ptáku, hej,
mne do temena neklovej.
Ni do čela, ni v zhaslý zrak,
nech po tři dni mě viset tak.
Mně ve půlnoční jíti čas,
jak ondy k svému hochu zas.
A líbat ho, jak tenkrát ždál,
než synkovi se otcem stal.
Já vlkům z pustých lesa míst
to dítě dala za kořist.
Kat popravil mě trestu v znak,
ty neruš mne a nech mě tak.
Leč až vyprší čtvrtý den,
sem nasytit se přileť jen.
A budeš-li mít potom hlad,
můj hojně dá ti milan snad.
Viz, tamo přes ty lesy leť, –
ten bílý dvůr jest jeho; hleď.“ –
„Tak děla mi; dnes právě čas,
pojď, leťme na ten hodokvas.
Pojď k tomu svůdci!...“ „Nejdu, věz,
jej dojed’ jsem už právě dnes!
Vždyť v hrůze za večerních chvil
sám po právu si učinil.“ –