Veselo je po okolí,
všude zpěv a jas,
s posledními vozy s polí
jede sedlák do stodoly...
zlata pln je klas.
Těžká bouř se blíží z dálí,
klesá níž a níž –
blesky srší, déšť se valí,
koně bředli, vozy stály
u cesty, kde kříž.
Nelze z místa s forou trojí,
koně nechtí dál;
sutky z mračen jen se rojí...
sedlák zlícen v nepokoji
nutil koně – stál.
Zničen náklad, prázdny klasy,
marný všaký spěch;
na kříž sedlák stáhl řasy:
„To mi děláš naschvál asi,
viď!“ a Krista šleh’.
Zaplál blesk a zaplál druhý,
vizte, jaký zjev!
sochu bič kde zásah’ rudý,
zjevily se rudé pruhy,
tryskla živá krev.
Vzkřikla čeleď: „Konal’s hříšně!“
sedlák uzdou trh’,
vznesli koně hlavy pyšně –
těžký náklad drtí lišně...
„Pomoc!“ Vůz se zvrh’!
Běda, běda, rouhač smělý
leží vozu zpod,
ku pomoci když mu spěli,
mrtvého jen odnášeli...
divný boží svod!
Ale z krve Spasitele
vzrostl růží keř,
kříž ovíjí cele, cele:
kolem hlavy květy stele,
k nohám listí šeř.