Křivka.

Zimní slunce v cudné horoucnosti zlatou hlavu vzneslo nad obzor, čarodějně krásný den se hostí od nížiny říčné po kraj hor,

jimž pokládá zora v luny sledu za čelenku zlatou čapku z ledu. Jak dvorana v záři sterých svící hvozd se zaskvěl sněžně vyzdoben,

tlupa jedlí s diamanty v kštici pyšnila se jako kytka žen, v jejichž vlasech opály se blyští a v rej barev ve světle se tříští.

Královně jich chvojném ve vrkoči jako z krve velký skvost se rděl, pyrop snad, leč křídla měl i oči, kmital se a třepotal a chvěl,

ba já mněl, že v šeru polosvětla na té sosně živá růže zkvetla Ty’s byl půvab ojíněných lesů, jejich jara oživený sen,

míhal jsi se v bílých vloček směsu křivým zobcem v snětech zavěšen, z nichž, jak zdiven uviděl jsem z dáli, v slunných perlách sněžné hvězdky tály.

Díval jsem se na tvou postať milou, na zahnědlých křídel čilý šum, a v mou duši divným steskem spilou roj se snášel zkrvácených dum

z šedých končin dávno zašlých věků... o Bohu jsem snil i o člověku. Zaúpěl jsem snů těch krutou tíží, rychlejším byl náhle srdce tep;

zřel jsem tě, jak na golgothském kříži z rukou Spásy ostrý taháš hřeb, a jak Kristus s probodnutou hrudí znovu k žití s úsměvem se budí.

Poznal jsi, můj okřídlenče lepý, že zde lásku, štěstí, mír a klid ukřižoval různou vášní slepý křivý soudce, neupřímný lid;

poznal jsi a napřed tušil’s asi, kdo zde mře a přec se k lidstvu hlásí. Že to Láska, symbol vykoupení, kterou vraždil svárů běsný zjev,

že to Kristus, v posledním jenž chvění posud všecku nevycedil krev; dál že satan plodí záští hady a že posud Golgotha je všady.

Ach, a nejhůř u nás, hůř než kdysi Spasná láska k rozmnožení běd na kříži je přibita a visí, bok je proklán, potrhán je hled,

a kdo mimo kráčí, v tvář jí plije a hrot hřebů hlouběj do ran bije. Zhyne v zachmuřených mraků tísni, nevzplane-li smírem každá hruď;

proto k tobě vroucí volám písní, sdílný ptáku, pomocen nám buď, a tu lásku, již hřeb svárů víže, před skonáním s námi sejmi s kříže!