KŘEPELKA.

V malém žitě zpívá křepelice snivá: „Nepověz, miláčku, nepověz, že jsi letěl se mnou

přes jedlinu temnou; nepověz, miláčku, nepověz! Že jsi podál mého hnízda hebounkého, –

nepověz, miláčku, nepověz, – viděl ubohého hocha zabitého, nepověz, miláčku, nepověz!

Že jsi ulekaný spatřil jeho rány, – nepověz‘ miláčku, nepověz, – ku hradu že zíral,

v posled vzdych’ a zmíral, nepověz, miláčku, nepověz! Že na jeho skráně sedlo černé káně, –

nepověz, miláčku, nepověz; z krve, mech jež kryla, divá zvěř že pila,. nepověz, miláčku, nepověz!

Že z té krve rudé hořec pučet bude, nepověz, miláčku, nepověz; keř nechť klokočový

větrům všecko poví, ty však, můj miláčku, nepověz! Za to vhodné chvíle k zabitého milé

zaletíme, jenom nepověz; o novém sní ráji s tím, jenž vraždil v háji, – přijď pod mez, leč milý, nepověz!“