V pustě nad Dunajem krčma slamou kryta,
chodím ke krčmářce, sotva ráno svítá.
V krčmu u Dunaje chodí také jiní,
se mnou krčmářka však nejlépe to míní.
Krčmářka sic všecky starým vínem vnadí,
ale číš mou tajně rudými rty sladí.
Rudými rty sladí, slunným okem jasní:
„Ať se ti, šuhajko, o mně jednou zasní!“
„Zasní se mi denně, ale nespím v noci!“
„Ej, šuhajko, tomu snadno odpomoci!
Když sesiví žluté u Dunaje keře,
přijdi pod okénko, šuhaji můj, v šeře.
Ale nechoď s jiným, k čemu také páru?
Sladšího dám vína z lepšího poháru.
Sladšího dám vína při měsíčné záři,
usneš na mých ňadrech líp než na polštáři!“ –
Chodím v krčmu denně po tom vínku planu,
chodím za večera, odcházím až k ránu:
Odcházím až k ránu, když už vyjasníno,
u jiných jsou břečky, u milé je víno!