Tvá nožka srnce na odiv
mech prolétala v stínu sosen,
květ něžnou hlavou sotva kýv’,
a vrchol travin zůstal zrosen.
Jak víly byl tvůj milý zjev,
mé srdce pojednou se chvělo,
ach, cítilať má žhavá krev,
že tebou jaro přiletělo.
Hned pučel v mysli pestrý květ,
a v srdci růže rostly smavé,
v nich slavík bolně jal se pět
své touhy písně usedavé.
Ruch čarovný v těch poupatech!
Hle, mnohé posud v růži puká,
zda z operlených květů těch
as jeden utrhne tvá ruka?
Ó, vezmi! – pak se třeba vrať,
jen chvilku zdob jí ňadro ladné.
Tys Vesnou; popřej, v jaru ať
má růže na tvém srdci vadne!