Slovensko, sestřičko,
kdož se ti vyrovná?
vím, tys začítaná
překrásná královna.
Však ta mamka země
zrodila tě v žele,
s žeravým sluníčkem
na unylém čele.
Jaj, ten ohník boží,
jaká je to krása,
jím temeno Tater
rudým světlem jásá!
Ó, ty sivé oči!
Koho ta poraní,
roztoužen by umřel
tamo na Kriváni.
Ústa purpurová –
ta když písně pějí,
city a myšlenky
v plň se rozvíjejí.
Vím, že hněv a pýcha
vrhly tě v porobu
a sličnou královnu
zroniť chtí do hrobu.
Jaj! však přijde šuhaj,
jeho lásky síla
vysvobodí tebe,
stvorca roztomilá!
Potom vás už závisť
z domu nevyplaší –
jaj! kéž mohu býti
při vašem sobáši!