Do časů zašlých jara snem
zřím jak stráž za noci s hlásky;
ač jsem byl jenom žebrákem,
dal jsem ti v srdce vroucím rtem
čarovné království lásky.
Paprsky všemi citů svých
ovil jsem postať tvou ladnou,
poupaty růží krvavých,
jež rostou z mladých ňader rýh,
než v rose slz náhle zvadnou.
Blažené lásky první květ:
lilie v klín jsem ti trhal;
voněly, zněly v dálný svět,
mohu-li na to zapomnět,
že jiný v bláto je vrhal.
Mohu-li na to nemyslit,
že jsi mu neblahé doby
za planých tretek zlatý třpyt
dala mé duše zář i cit,
ňader mých stkvosty i zdoby?
Ztraceno všecko; tam i sem
bloudím teď v života lese,
pod nohou nechť mi hoří zem,
přec v hloubce duše kliden jsem,
tvá se však svíjí a třese.
Do časů zašlých jara snem
zřím jak stráž za noci s hlásky;
ač jsem byl jenom žebrákem,
dal jsem ti v srdce vroucím rtem
čarovné království lásky! –