Král sodomský.

Ve skvostné, drahou koží kryté síni Bár spočíval, král sodomský, strach v oku; zřelť za rána, že mraky nebe stíní jak stáda býků vodu siných toků;

že tmou se zahalily vrchů hlavy, že šumné cedry zmlkly jakby spaly, a ptactva rychle družící se davy kams do neznámých končin pospíchaly.

Děs krále jal: zmlk, chvěl se ve zlé tuše, když vzpomněl si, čím Jáhve hrozil lidu, a nemoh' zkonejšiti svojí duše a nikde, kudy kráčel, neměl klidu;

ni květu ženy nedbal dnes ni číše, ač obé jemu u nohou se hostí, či bál se snad, že pozbude své říše? a vzdech se vznášel z ňader hlubokosti. –

Jak krásná byla ta, jíž král se družil: nad slunce zjev! Šat bílý z jemné vlny kol pasu svůdnou vábností se úžil, zrak byl jak noc, a prsy svěže plny;

vnad kytkou k jeho tulila se boku a vonnou ambrou dýchala jí ústa, leč Bár se chvěl, strach rostl v jeho oku, jak Jordán na jaře když náhle vzrůstá.

A s králem zachvěla se krásná žena, jak samum mladistvou by palmu shýbal; vlas rusý skrýval ňadra obnažená: jak slunce proud a její prsy líbal;

tu královu v svou paní vzala ruku, a v klín mu klesla hlava její něžná, a rtíky v dojemném se ptaly zvuku: „Což netěší tě perla tvá, tvá kněžna?

Proč děsíš se?“ Král pozvedl k ní oči a zasténal: „Ó, běda, vše mne straší; což nezřela's, jak vír se tamo točí, jak vyje zvěř, proud peří se, pták plaší;

jak mračna zrudla kol, hrom mumlá temné, jak modrá stromů list a skála siná, jak náhle puká zeď a chví se země, a jak kůň zběsilý se Jordán vzpíná?

Či nevidíš, že slunce zbledlo strachem jak úplňkový měsíc v jarní noci, jak těžký vzduch syt zarudlým je prachem, a plní síně dusnou vedra mocí;

oj, každý těla sval jest jako z mědi, ret vyprahl, hruď zdouvá se a třese... to chamsin jest, jenž v písku pouště sedí a na křídlech smrt příšernou sem nese!

Snad přišel den, jímž Jáhve hrozil městu: den záhuby, den konce mého trůnu? Já pozdě k pokání jsem našel cestu, a pozdě k žalmům ladil harfy strunu,

Bůh mstí se teď... Zas země spod se třese! Viz, vrávorám! Mou harfu dej mi, drahá, snad zvuky sladkými nám úkoj snese, Ó se mnou spěš!..“ a po harfě král sahá.

„Dům chví se, pryč, pryč, než ho bouře zničí!.. Kde sluzi jsou?“ „Vše prchá v horské stezky!“ „Nuž prchněm též!..“ Jak hroznýš chamsin syčí a z černých mraků steré prší blesky;

hruď země trhá se, a jako pýří par dusné balvany se z trhlin valí a v dál a šíř a výš se divem šíří a nivy, sady, města v temno halí.

A v Siddim prchal král i žena sličná, v důl líbezný, v něm stinné byly háje, kde vesna přebývala ustavičná; kam lid si vbásnil čarné vnady ráje,

jak nilský luh, než do Segor se vchází, a plno květů bylo v něm a zvuků; zde v hojných palem ukryli se mlází, ret ke rtu spěl a ruka tiskla ruku.

Leč v duších stále přibývalo děsů; tma vzrůstala a množila se bouře, a mračna byla plna žhavých běsů a černých turů, řvoucích v divé vzpouře;

a skrze mraky černým kouřem syté, jak rozžhavená deska slunce zřelo, a stěny skal se trhaly, dřív slité, a z trhlin všech to šlehalo a vřelo.

V děs kácel chamsin paláce a chrámy, vše s horských svahů metal do údolí; žár hltal vonné thiniové trámy a sirná voda půdu orných polí;

kup černé množství z bílých zbylo domů, a místo řas, jež rostly na Jordánu, les palem rozpoltěných klínem hromů, plul pustým krajem bez lidí a stanů.

Tu hrůza ňadra prchlých v jedno spjala, když spatřili, že oheň města tráví, když smečka blesků v ně se slétat jala a z jícnu hor se valil veltok lávy,

jenž hubil vše jak obr zubří čety. Kam prchnout teď? Kde velbloudů, kde koní? Den zničení se zjevil tvorstvem kletý, a dětských loutek slabšími jsou oni.

I našli stezku v Hebronské si hory a v horách skrýš; v tu vešli kvapně oba, a nejkrutší když byly tvorstva spory a zemi bičovala mraků zloba,

hrál ženě král – ač děs mu srdce svíral – a sladké písně pěl jí pro potěchu a chladný bázně pot jí s čela stíral a polibky roj plašil těžkých vzdechů.

Byl sluhou té, jíž pánem ondy býval, pláč její konejšil i výkřik žalu; – a tři dni obzor planul, chvěl se, stmíval, a tři dni rostla spousta vřelých kalů,

den čtvrtý pak, při divé bouře skonu když vesmír ztich – v žas vzrostlo jejich hoře: co stálo dřív, co žilo na Sidomu – až na ně dva – vše zhltlo dálné moře.

A z jeho slaných vod a hloubky šeré viz, jakby satan nebi hrozil paží, ční města černá věž, v niž vlna pere a stále níž a níž ji do vod sráží;

tam pohřbeno jich království, jich štěstí, teď život příšerný se na ně šklebí... Král vlasy rval a v čelo bušil pěstí a s vyvaleným zrakem hrozil nebi.

Tu šíje kol mu žena ruce vila a zvolala: „Proč my též nezhynuli, proč prchli jsme, proč bouř nás nesložila i s trůnem ztraceným té vody k důli?

Smrt lepší jest!..“ a dlouho na se zřeli, pak znova do náručí sobě klesli – a skokem se skal na dně moře mřeli. – Tam posud spí, z těch vod jich nevynesli.

Je smutno kol, v prach Sodoma kde lehla, a hrozný klid. Kraj vůkol nemá vnady; těch krás již žádná duše nepostřehla, kde Sidomu dřív luzné byly sady;

pták křídel nesvěží zde slanou vlnou, a kočovník se střeže řečí hluku, leč kdo zde stáli, mají duši plnou jak pláčem provázených harfy zvuků.