Svět hvězdami své zjasnil síně,
svěc na tisíce rozžeh’ les;
ej, lučino, v tvém měkkém klíně
přej odpočnout mé duši dnes.
Má hlava těžká jest jak z kovu,
má ňadra křičí: Hynem, mřem!
Kéž přisní se mi o domovu
tam v dáli, stesku za mořem.
Tam v dáli za horami mládí,
za bludným lesem marných snah;
kam vrátit smím se jenom kradí,
v noc vzlykajících v myšlenkách.
Tam k domku v stromech jarem zmladlých,
a k hrobům, jež mi zavřel rýč,
k mé matičce, jež v rukou zvadlých
má srdce mého zlatý klíč.
Má hruď se chví a vlhne líce,
čím blíž jim kráčím stále víc,
až křídly bílé holubice
duch matčin vyletá mi vstříc.