Kovkop šedivec.

U Merklína v bujném mlází starý důl je – divná věc – o polednách z něho vzchází malý kovkop šedivec.

Zhlíží kutiště a stoky, ku štělinám níží vaz, měří okem, čítá kroky – v jednu v důl se skrývá zas.

Štědří, kam se nouze plíží, v parnech plní vodojem, těm však, hruď kdo hříchem tíží, zle se daří, běda těm! –

Dva šli z díla ubožáci, – temná, bouřná byla noc – v modlitbách se první ztrácí, druhý padl ďáblu v moc.

Měli jsme, dí, stejně oba, však já probil ten svůj groš, dej mi, než mne schvátí zloba, svůj, a ne(li, život slož!

Žízeň mám! „Já malé děti!“ Pálenku chci! „Já jen chléb!“ Co mi po tom, dolů sletí, nedáš(li, tvůj sivý leb!

Křik a svár se v bouři ztrácí, – právě přišli k důlu až – tu v ráz druha dolů kácí lupičova silná páž.

Ztrácí smysly, střemhlav padá... avšak dole – viz, ký svit! – z náručí, jež rozekládá, šedivý ho kovkop chyt’!

Křísí, živou kropí vodou... prohlédl muž udiven: „Žiju!“ – „Pouze boží shodou změnil čin se v hrozný sen!“

Provádí ho, muž se třese; „Nechvěj se, buď strachu prost!“ sahá stranou, zlato nese: „Vezmi, v skalách mám ho dost!

Teď však viz, jak stihl chvatem toho trest, jenž v důl tě vrh’, třeba nebyl souzen katem, boží pomstě neuprch’!“

S kahanem ho štolou vede, ale chuďas neví kam – „Hle, tam u té skály snědé,“ volá mužík, „vidíš tam?

Vrah tvůj štvaný pomstou boží; zbloudilť, ďáblův ždaný plen!“ a hle ve skal rudém loži soudruh leží roztříštěn!

Vznesl muže vzhůru v pole, zlatý peníz dal mu v pěsť. – Pláčou děti s matkou v kole: Kde jsi, kdes? a hle, tu jest!

Pro Bůh! Proč jsi ponocoval? „Svržen v šachtu, živ jsem přec: v lokty své mne chyt’ a choval Štědrý kovkop šedivec!

Ale toho, jenž mne skácel, hrozný, děsný stihl trest; v druhém důlu – Pánbůh splácel – děsně rozbit: mrtev jest!“