Sever vládce květům hlavy srub,
vousy porval modřínem v zlém sporu,
bříze zcuchal vlasy, ztrhal dub,
buku rozťal pancéř – sivou koru –
tak že pěnkavice, zbyvší v stráni,
sotva skrýš v tom našly plátování!
Ke mne však, nechť na spáncích mám sníh,
s věncem růží kol slunného čela
jaro slétlo, jako ptáče v jih,
a má síňka mile zazvučela
jeho motýlových křídel váním,
a z nich květ se roní sivým skráním.
Divíte se, odkud zázrak ten?
Aj z mé duše čarná snítka roste
a co v nitru skryto jako sten,
změnilo se v kvítí písně prosté. –
Vám, jimž domov bez dítek je těsný,
dejž Bůh stejné dočkati se Vesny.