Tatranská děvuška,
veselá a lepá –
závistí by něha
plakala do slepa.
Zpíváli, hned v luhu
drobná kvítka zkvetnou,
ptáci jako děti
do školky přiletnou.
Horečka se zdobí,
jabloň v rozkoš pučí,
a z kukle se derou
motýlkové ručí.
Liběsnící jaro,
uzavřené v Choči,
probírá peroutky
i belasí oči.
Klepe na dvéřečka:
Otevřete, zlatí,
čas už pestrou krásu
světem rozsívati!
Při takém zpívání
prchni nepohoda,
vše se rozvit musí,
všecko – i svoboda! –