Vedrem parných žití dnův
svadla hlava, ňádra znyla,
ze studánky dětských snův
ráda by má duše pila;
ráda
byla by má duše mladá.
Marno, nejsem touhy prost,
srdcem krvácím i skrání,
studánky té čarný skvost
bílý anděl křídly chrání;
bílý
a kol rosou květ se chýlí.
Aspoň rosy ve pohár
dej mi nabrat z oněch květů,
anděli, než vzplane žár
v čele mém a spráhlém retu;
v čele –
nesnesu té trýzně déle.
Beř, dí anděl, tvé jsou, věz,
dítě tvé když tady pilo,
plnou dlaňku naposléz,
toho zřídla rozhodilo,
zřídla,
rosou pro snů tvojich křídla.
Piju, léčím duši svou
čarodějným zbytkem zdroje,
jejž mi drahou úlevou
v květech skrylo dítě moje;
v květech;
stará srdce mládnou v dětech! –