V mé skráně posněžené časem
pták písní čarovný si sedá,
ač zpívá pouze polohlasem
jak v jíní sykořice šedá.
Tu zapomene hlava sněhu,
a srdce zapomene tíhy,
a ve květnou se halí něhu
zas tváře vrásky, čela rýhy.
I mním, že za zimy s tím kmenem
nám stejně laskavým byl osud,
že v sněžném hávu na květ ženem
a mladi jsme a svěži posud.
A přec mně jinak nežli stromu;
ten zkvete něžnou jara péčí,
však komu já se svěřím? komu?
kde lékař ten, jenž stáří léčí?
A přec jej znám: Má duše mladne,
když rukou pohladí mi líce –
má Lila, jest mé dítě ladné! –
O čarodějko, kouzelnice!