Konopka.

Aj, ptáčku s hrudí skropenou jak krví a s hlavy temenem jak žhavý nach, jenž slétáš k nám, když jara úsměv prvý květ petrklíčů budí na nivách;

jež pokraj luk a lesů sídlo volíš, kde v srdci keřů rád si zašveholíš, než zlatou čelenkou se zdobí den; hleď, zpěvem tobě ven a ven

jsem podoben! Rci, granátu-li ozdoba to není tvých na ňadrech, můj pěvče, či snad krev, jež vytryskla ti v duše rozechvění,

když žal tvůj křišťaloval v dumný zpěv a v dálku mlhavou tě žití hnalo? co dělo se, můj druhu, co se stalo? chtěl divý ostříž za drahý tě plen?

Viz, ňadry tobě ven a ven jsem podoben! Či útlé děti vzal ti luňák dravý a rodné hnízdo porval bouře kel,

až výkřik bolesti tvé usedavý z ran srdce nachem písní krvácel a pokropil hruď třesoucí se v bolu? ó kterak žití sdružilo nás spolu

a v stejné srdce stejný vdechlo sen – ach, žalem tobě ven a ven jsem podoben! Či ťuhýci tě na krev zbili krutí,

že jiný nežli jejich byl tvůj zvuk? co’s nevěděl, že v novém chvíle hnutí má jinou krásu děd i syn i vnuk, jenž, co jsi zpíval duše vroucím žárem,

škol dětských odměřuje lineárem, ne duchem jich, jen slovy odkojen? Ba, steskem tobě ven a ven jsem podoben!

Leč co nám v prsou roste písní květem, to věrně pějme v poslední až vzdech a vlastním tonem svým; či celým světem má zníti stejná píseň z duší všech?

nechť z tajných ran krev znova tryskne maní, jak pěli jsme, pět budem do skonání, svých dbalí duše strun a matek věn; vším tobě, pěvče, ven a ven

jsem podoben!