Jak orlí hnízdo, moře z dáli –
ne! hrdličí jak hnízdo malé
je přituleno na hruď skály
Karaimův město, Čufut-Kalé.
Dům každý bez okének, malý –
jsouť jeho stěny kámen prostý,
naň ploskou střechou kože dali
a dubin suché letorosty.
Níž nad městem je skalní sluje,
skrýš bravů společných a skotů,
v níž v noci Sever hořekuje
svou temně úpěnlivou notu.
Toť Sion víry, strážců míru,
bez pýchy, závisti a vření,
v němž nenalezneš bohatýrů,
leč také žebráků v něm není.
Brat s bratrem sdílí v poušti této
chléb, zrní, zvěř i dříví v lese
a neptá se, čí oslík je to,
jenž v burďuku mu vodu nese.
A podál města plný květů
důl Josafat, kde těch jsou rovy,
již klidně „s Bohem“ dali světu,
v ráj putujíce k Mojžíšovi.
Zde v dubů věkovitých stínu
spí obec bratrů čtyřstoletá
jak děti na matčině klínu
a květů roj jim z ňader zkvétá.
Vše chudo, však kde noha stane,
jsi všude u sester a bratů,
hruď chví se ti, a v duši vane
mír z hrobních růží Josafatu.