Kol zlatých vlásků modrou stuhu
a tvářky jako růže květ,
tak spatřil jsem Tě z dětí kruhu,
když s cesty jsem se vrátil zpět.
Tys radostí se polekala,
zrak lesknul se a tvářka vzplála:
pak výš jsi bílé ručky dala
a vypjala se s dobrou píď
a sladkým šveholem se ptala:
„Ach, tatí, neseš něco, viď?“
I líbal jsem Tě, slzy krotě,
a šeptal v ouško: „Neříkej,
mám v každé kapse něco pro Tě,
však dřív mi pěknou pusu dej!“
A jak se svlačec k stéblu vije.
Své ručky bělší nad lilie
kol skloněné jsi vila šije
a líbala mne, tiskla zas
a smála se; – mně srdce bije,
kdy myslím na ten krásný čas.
Teď s cesty vracím-li se domů,
jde do schodů to tíž a tíž,
ach hraček nosit’ nemám komu.
Ty nejdeš v ústret mi, Ty spíš,
kol sebe plno květných poutek
a v něžné ručce myrty proutek...
O hrozno! Hledím v každý koutek
a s pláčem chodím sem a tam
a v rohu síně u Tvých loutek
den ze dne stokrát umírám.