Chléb v klasech těsná se – ó slunné doby –
a růže smějí se vstříc vjezdu léta,
vrb vlasy zelené proud pěnou zdobí
a při něm hochů veselí se četa,
jich oči, rty i tvářky zrovna hoří
a plná těla v křišťál vod se noří;
ti potápějí se, ti do vln tlukou
a ti tam v tváře stříkají si rukou.
Mě vábí to však mocí z toho víru
v hloub lesů ztemnělých, kde klid se hostí,
v tůň samoty, v síň zeleného míru,
kde stromy touží nebe do výsosti,
kde mladé mlází přitajuje dechu,
když pták mu píseň zpívá pro potěchu
a taktem úměrným v strom bije dutý
mdlé srdce samoty, ten datel žlutý.
Zde duši svoji v sosen vůni koupám
a napájím se z krás sladkého zřídla,
až volně nad vrcholky stromů stoupám
a snivý duch svá sivá šíří křídla
a zakrývá mi nebes ruch i země,
leč nový svět i nebe roste ve mně,
kde k písni ladí cit svou zlatou lýru –
a slyším píseň věčnosti a míru. –