Už do vydutých ňader starých buků
pěnkavčí píseň zazvonila zas,
ty pozvedají větevnatou ruku
a lysá temena svá v nebe jas.
Bez pod okéncem rozdýchal se v šeře,
ve zlatou řízu přioděl se den,
květ jabloňový z obalů se deře
a moje malá Lila z bílých plen.
Hle, v loktech matky vzpíná se a vstává
a jako motýl křídlem tam a sem
svou malou ručkou neustále mává:
chce na sad, na protkanou kvítím zem.
Ó dítě mé, proč toužíš k zemi dolů?
je nebem náruč matčina, to věz,
v něm na zlatém vše rozvíjí se stolu,
v něm květy bují jako horský les.
V jich vonném moři láska tebe koupá
a za anděla světí vroucí ret,
proč na zem chceš? kdo po růžích jí stoupá,
ten bez trní se nenavrací zpět.