Má ruka slabá žehnat by ti chtěla,
i kraji tvému, milý domove,
leč žehnání má ruka zapomněla,
a vůle klesá do tmy hrobové.
I ty jsi dílem milované země,
co nesmí sobě ani zaplakat,
a děsné boje mocně víří ve mně,
chci tobě kletbu – kletbu chci ti dát.
Jen zradou puč, – kam nepřítel náš kročí,
a pod suchý-li strom snad usedne,
ať pučí zas, a vypíchá mu oči,
než jedem svým ti v líce pohlédne.
Tvé místo každé pisčitou buď půdou,
jež zbojníka má, lotra zasypat,
a vody tvé ať krví proudí rudou,
by prostý všeho musel zanikat.