Řím jediným se zvonem býti zdál a na vše cesty kněží květy střeli, den května byl a jasem slunce plál, když hlavou církve zvolen Ganganelli.
A byla radost, veselil se lid a prozpěvoval od večera k ránu a volal: „Svatý nebes mír a klid, přej všemu světu, otče Vatikánu!“
A kam pohlédlo oko, tam i sem, jak vlny v moři lidské hlavy byly, jen chrámu Petrského za sloupem dva černí mnichové se zastavili.
A starší mluvil: „Já mu nevěřím; lest jakási je v jeho zamlklosti, však brzy pozná poblouzněný Řím, že nemá víry ani pravé ctnosti!“
A v růžích přišel velkonoční hod, v němž papež kacířům měl klnout v chrámě, jak žádal toho Jezovitů svod, již papežův dřív podpírali rámě.
A před oltářem papež zbožně klek’ a modlil se, pak obrátil se k lidu a žehnal mu a zvučným hlasem řek’: „Svět v božích rukou jest a Bůh chce klidu!
Nač hněv, nač svár; těm oběma buď dost, nač záští těm, kdo jinak v Boha věří? Bůh všecky vezme někdy na milost, ne věrou On, spíš skutky srdce měří!
Kdy bratr bloudí, jdi, jej poučuj, leč nevraždi, když jinak Pána vzývá; i pohan největší je bližní tvůj, Bůh miluje, leč krve neprolívá!
Jsme všichni Jeho děti, Jeho duch v nás sídlí všech, jak vůně v růže květu, všech otcem jest; chce lásce dětí Bůh a jménem Jeho žehnám všemu světu!
Leč klnu těm, kdo jinak chtí, než On, kdo sijí svár a s duší hněvem plnou zlým činem rozmnožují pláč a ston a při popravách jinověrců klnou.
Kdo vtírají se v přízeň slabých žen a v přízeň chabých velmožů a králů, by bohatli a pány byli jen, a pyšnili se v zlatém pluviálu!
A takým seznal tajemný jsem řád, jenž papeži i králi vládne v skrytu a znesvěcuje boží majestát: řád Loyolův to – družstvo Jezovitů.
Těch, jimž prý tovaryší Pánů Pán, jak dálným světem prohlašují směle.. Chci, aby lidstvu věčný mír byl dán a ruším řád ten jménem Spasitele.
Na věčné věky zrušuji jej včas, že není v shodě s mravností ni vírou, chci, aby požár klamu v lidu zhas’ a láska vrátila se na zem širou.
Tak před Bohem, tak před vším lidem jsem! Ty budiž ochráncem mým, Velký, Silný! Ó, vyslyš mne, v hruď vejdi lidem všem, Ty Vznešený, Ty Mocný, Neomylný!
Všem žehnám dnes, nechť klamu skryl je stín; či na bratra mám vznésti pomsty kámen? všem žehnám, jak mi vnukl Hospodin, všem lidem po veškerém světě. Amen.“
A z chrámu ven se těsná lidu proud a jásá, slzí, líbá, objímá se, a volá: „Vyřknut nad černými soud, teď mír a štěstí k nám se vrátí zase!“
A kamo hledí oko, tam i sem, jas ovládá a rozjařuje davy, jen chrámu mohutného za sloupem dva černé mnichy tajný hovor baví.
Na druha dumavého jako sen, se smíchem ušklebavým starší shlíží a šepce mu: „Náš řád-li roztříštěn, zde cosi v láhvičce mám, co jej sklíží!
Ten Ganganelli nerozvážně hrál; znám v kapli Vatikánu sakristána, ten koná vše, co chce náš generál, s ním vážně pohovořím záhy z rána.“ –
Než do věčnosti rok a měsíc sběh’, zvěst po všem světě tíhla z Vatikánu, že Klement Čtrnáctý, ctný otec všech, svou velkou duši položil v klín Pánu. –
Cookies on Poetry Cove