Konečně podleh’ v boji nepřítel,
byl zahnán v ruce kyrysníků sborem,
jak statný poddůstojník povelel,
ač nejmladší byl v sboru mužů skorem.
A přijel velitel a zavolal:
hle, jonák Němec, jistě naší krve,
a vítěze se po vídeňsku ptal,
co za krajana jsi a co byls prve.
A všem jej chválil cizím jazykem,
jun mlčel, až vůdce ptal se zas;
pak promluvil však: „Syn české matky jsem
a nerozumím Vám, co chcete as?
Když viděl jsem, že nepřítel, náš vrah,
chce na nás vpřed, by dobyl naší země,
ne o život, leč o ni měl jsem strach
a srdce hněvem zakypělo ve mně.
A tak jsem šťasten vysekal i vás
a bez povelu; jazyk váš mně cizí –
a učiním to věru zas a zas,
až cizáctví z mé české vlasti zmizí.
A chvály ani křížku nepřeji si,
mám doma zdobu lesklejší:
tam blíže Klatov narozen jsem kdysi,
kde svévolně mne týrá pán, váš druh.