Což zavítalo jaro zas,
můj sivý v zlatý měníc vlas,
že dítkem zdám se býti nově?
Ne, ne! To jarní klam jen, vím,
zda jednou nohou nestojím
mdlý poutník v otevřeném rově?
Mám ze světa jen malý krok;
má hlava těžší je co rok,
a srdce ztratilo své šperky;
snad brzy vložíte mne v zem
a s mým vsadíte nápisem
tabulku pod nápis mé dcerky...
A pak, až přijde jaro zpět,
a všecko zlíbá jeho ret,
i k nám se hlásit bude;
leč nedbám jeho květných zdob,
jen pro dcerčin-li malý hrob
hrst drobných pomněnek mu zbude.