Od temene modrých Tater
až k zelené hoře
po galánsku pružno, čilo
zlatou nožkou poskočilo
bělučičké zoře.
Slunéčko už očkem střílí,
pěknou dobu věstí,
už se nese na poledne...
ó kéž bych se, nežli sedne,
k němu mohl vznésti!
Eja! kéž by vůle moje
křídla na se vzala,
by s ptáčaty v šumném chóru
duška moje při obzoru
čilo zazpívala.
Obkroužil bych kraj povážský,
pozíral bych dolů,
kde Kysúca, pěkná voda,
vlaží hnízda skálorodá
slovenských sokolů.
Poprosil bych já to slunko:
Postůj věru málo,
jen co bysi z jasna oka
hrstku růží u domčoka
v sádek nasypalo.
Stůj, pokud bys v oblok robám
nesneslo proud krásy
a nezžehlo jednou ranou
sílu v světě neslýchanou
v srdcích naší chasy.
Pokud bysi nezrobilo
pro slovenské ženky
plátno jemně zlatotkané,
na ručníčky cifrované
i ty košulenky.
Pokud bysi v proudech ohně
nezrobilo meče
a svou nemetalo zlobu
na každého, kdo v porobu
Slovensko mi vleče!