Stojím v lese před keřem –
srdce mocně bije –
chrámek to; ach jaké v něm
vidím mysterie!
V dolíčku svitém z trávy hrubé
maličké vajíčko se klube,
a v něm se žlutavě tísní
zvěst jara s tisícerou písní.
Chvím se, věrný ptáků druh,
kéž jen vše se zdaří;
zatím hnízda malý kruh
obletují staří;
jim z hrdel zvučí štěstí pramen;
já vzdychám však: „Kéž mně též z ramen
vzrostou dvě křídla a jemně
z chladné mne odnesou země!”