Když zelené se jaro na svět blíží
a v stříbře zdrojů nebes tvář se zhlíží
a zlatem rdí se šedé vrchů lemy,
rád v srdce hledím probuzené zemi.
Jak sladký lásky sen jí srdcem táhne,
jak slunce čeká, po němž mře a prahne
a rázem hermelínu chce být prosta,
by volně objít mohla svého hosta.
Jak v žilách krev jí proudí v divém reji,
jak touhou plápolá vždy horoucněji,
jak vzdychá růžemi a ptáky výská,
a slunce na zvlněná ňadra stiská.
Jak každý záchvěv jeho nitra vítá,
jak duší jeho chce být proniknuta,
jak bílé roušky s ladných boků trhá
a nahá v jeho objetí se vrhá.
Jak planou žhavým dechem rtové její,
jak plné údy třesou se a chvějí,
jak prsa chvíle rozkoší se klenou
a dlouhým dechem dozná, že je ženou.
Tu toužím sám být sluncem plápolavým,
bych proudem ohně v nitru kolotavým
jí v klínu vzbudil plody věčné krásy
a lidstva rozkoše a lidstva spásy.