Přiletěly, přeletěly divé husy nad mou hlavou; kde jste, divé husy, dlely? „Na Šumavě, za Šumavou!“
A kam nyní, husy divé, letmo v řadě klínovité? „Ku severu, v kraje snivé, na pobřeží Baltem myté.“
K Baltu, husy, k širé vodě? kéž je možno s vaší směsí o peruti, – o svobodě, – přes pole a šumné lesy!
Kéž je možno letět s vámi, divé husy, pevným klínem, k břehu Baltu za horami, pod mlhavým nebes týnem.
Kde se vlny tulí k nivě, z rujanské kde příboj strany vzdychá, pláče úpěnlivě zahynulé pro Slovany.
Nelze, nelze s vámi letem ve mlhavé Baltu kraje! Toužný povzdech chvěje retem, toužná slza v oku taje.
Nelze! Ale přes ty nivy letím citem, letím duchem, a mé dudy jako živy tajemným se plní ruchem.
Jest mi, jak bych chorál z dáli slyšel cepů za lomozu, jak by hlasy zajásaly v husitských sten hradných vozů.
Jak bych slyšel Čapka vůdce: „Obnažte své hrdé hlavy, pouze moře v divé půtce na odpor se Čechům staví!“ –
Jinak všecko – trpké zdání – jiné časy, jiné doby; lapeni jsme, utěsnáni mořem záští, mořem zloby!
Jinak všecko! Na severu straší vzduté moře kopí, rozlévá se, roste, věru, a co hltá, v krvi topí.
Pro výstrahu zvučte dudy: „Bděte, bratří, v různé straně; na severu krutost všudy léčky tká a kuje zbraně.
Bděte srdcem, nejen rtoma, vizte duchem, nejen zrakem! Pane, žehnej v poli, doma, zbraním práva v boji všakém!“
Cookies on Poetry Cove