Když přisní se mi o Tobě, mé dítě,
tu ve snu cítím, jak se ňadro třese,
o černých křídlech bouře se jím nese
a bije v mysli zachmuřené mraky,
tak děsné a tak lité,
že přívalem mi přetékají zraky,
až zvolám, v ňadru děsnou bolesť cítě:
kde jsi, kde jsi, mé dítě!
Pak po světnici těkám, nedbám noci,
a teskliv prohledávám každý koutek,
hned Tvoji postýlku, hned skrýš Tvých loutek,
hned velkou skříň, hned výklenek blíž kamen –
O zjev se Svému otci!
Kde jsi, kde jsi, či krutě tak jsem zmámen?
Ach, bez Tebe mi stálou bloudit’ nocí
a hynout’ bez pomoci.