Už pádí po strništi
podzimních větrů vání
a suché, žluté listí
před sebou popohání.
Z tisíce pestrých květů
jen vetché stonky zbyly,
a ty se od polovic
vadnouce ulomily.
A tamo u rozcestí
tvář písničkáře bledá
v kraj dálný zahlédla se –
co asi oko hledá?
Na prsa hlava klesá
a přes skráň sivé vlasy;
proč asi ustal chvíli
a na co myslí asi?
Ach v srdci bědno taky,
v něm jiskra citu sirá,
z pomněnek dávno svadlých
sežloutlé lístky sbírá. –
Vždyť tam se beznadějně
zdroj jara nevyprýští,
kde podzim květy strhal
a pádí po strništi.