Když na Vás zřím, mé děti zlaté,
v slasť náhle tajný padá žal:
Bůh kdyby tak mne povolal,
jak životem se zachováte.
Víc miluju však nežli sestry
Vás: s outlou matkou outlou dceř –
leč já juž vadnoucí jsem keř
a zpěv můj – jeseně list pestrý.
V těch listech Vy se ukrýváte,
dvé různých květů luzných něh,
a na hebounkých lupenech
mou slzou – rosou písně pláte.
Ač každá krůpěj kapka trudu
a zář v ní skrytá, rudý žal,
já přec se jimi šťasten stal,
v nich vše, co jsem a někdy budu.