Dech zimy utkvěl na hor věnci,
luh zahalil se v roušku mlh,
a snivé duše na okénci
stesk duše v drobné slzy zvlh’;
ach, zevšad v ústrety se žene
jen němá lhostejnost a chlad,
a v kapli, jež se v ňadrech klene,
sen mládí na kolena pad’.
Ó mlhy, prchlé chvíle štěstí,
jak neprůhledný závoj váš!
Jím slunce krásou zlatých zvěstí
již nepronikne v život náš;
ach, škoda růží z lásky jasu,
ach, škoda květných mládí dob!...
Proč, Bože, pro tu lidskou řasu
vždy tolik perlových máš zdob?