Když mladým ptáčkům matku zastřelili,
tu zapíská ta ptáčků chasa mladá,
a křídelkoma potřepává chvíli
a dohromady hlavičky své skládá.
A čeká chvíli, matka nepřichází
a otec smutně nad hnízdečkem krouží,
pak potravu jim v hnízdečko to hází
a hledá matku, po níž děti touží.
A nenachází, nenachází druži,
a s dětmi žaluje to v trudném zpěvu,
a marně k letu svoje křídla tuží,
a zpívá-li, je pláč to na úlevu.
Hle tak též toužejí i moje city
po matce své, po lásce tvojí čisté,
v níž písně mé i naděje jsou skryty,
ty větve mladé, skvětlé, plnolisté.
A dlouho čekají ty moje děti,
které co věrný otec jejich hájím,
kdy se jim matka – tvoje láska vrátí?
snad mrtva už – ach jak jim smrt tu stajím?
A mrtva-li, pak řekne otec dětem:
„nuž tiše, děti, do srdce se skrejte
a rozlučte se s krásným tímto světem,
dřív však své matce ještě „s bohem“ dejte.“