Kdys v lidstva svatých závětech jsem čet’,
že tam, kde k nebi trčí Himalaje,
těch zubožených lidí zpěvný ret
z lahodných čarozvěstí sílu ssaje.
Tak praví se: ten jestiť duší spěch,
než v plném lásky blaženství se znají,
že v nehynoucích žití pramenech
v osmeru obdobách se potkávají.
A tak i já snad prškem v slunci dlel,
než dolů jsem se snesl zlatým letem,
na ústech poupěte jsem blažen tkvěl –
a hle, tvým milosť vstříc mi dechla retem.
A věky přešly – byl jsem jezerem,
tys v jeho středu leknínem se chvěla,
má touha křišťálným tě ramenem
na rozvlněná ňadra uvíjela.
A prchla staletí, já skalou stál,
tys milým pramenem se v nitru kryla,
klín blesku náhle v prsa se mi vklál –
tys perlami tu ránu vyléčila.
A sivým obláčkem jsi byla pak,
já žhavou duši v jižním ukryl vánku,
a závistí se zjitřil slunce zrak,
když jsem tě zlíbal náhle do červánků.
A opět zavát sta let drahný čas,
ty bílou kalinou jsi kvetla v pláni,
já – tažné ptáče – přinesl ti vzkaz,
a sladce probouzel tě v době ranní.
A zase k věkům uchýlil se věk,
tys palmou byla, ana hlavu níží,
já lianou se k tobě vzpínal vděk
a pasu kol ti vinul paže svíží.
A zase za věkem věk v propasť kles’,
tys byla rybkou v temné lesa tůni,
a já tě šumným proudem ruče nes’
z těch chladných stínů zlaté na výsluní.
A v posled změnil jsem se v bledý stín,
jejž k tiché pouti večer luna vzruší,
a tebe vílou hostil lesa klín –
my zřeli se – a jedinou jsme duší. –