Kdož sáhnout může v opratě tvých koní,
již věčně ubíhají bez zastávky
přes moře pláň, jež bez mostu a lávky,
i přes mraky, z nichž vláha řek se roní?
Ať za tvým vozem bleskové se honí,
ať křičí orlové, ať plaché kavky,
vše jedno ti a duby jako travky,
když povelíš, v prach svoje hlavy skloní.
A člověk též; ať chvěje se, ať sténá,
svým tělem z vůle tvé ti cestu dláždí,
leč dráha, ta přec není uježděná!
Tvůj slunný úsměv k polibkům sic dráždí,
leč ňadra tvá jsou jedem naplněna
a ruka tvá když hladí, v jednom vraždí.